Vrdra

22.12.2009 22:03

    Klestím a roštím se šramotila postava delších blonďatých vlasů v silně prošoupaných hnědých loveckých kalhotách a rozedrané vlněné koskované kazajce. Byl to Roden Oregon , který se po tom, co se ztratil a bloudil rozsáhlými lesními porosty na západní straně Krovelských hor dostal konečně zpod černých korun. Roden byl rád, čemuž nasvědčovala i jeho úleva a nepatrný úsměv na rozpraskaných rtech. V ústech se mu povaloval ztvrdlý a nafouknutý jazyk, který nesvlažila již celé tři dny ani kapka vody. Spíž než šel, tak se pomalu ploužil. Vypadal jako stoletý stařeček. Ne. Ještě hůř. Jako desetiletý opilý hobit. Tři kroky sem, tři tam.

    Na nedaleké rovině pod křovinatým kopcem z kterého právě scházel, spatřil několik nerovnoměrně roztroušených dřevěných domků. Byly to dřevěnice, nebo se mu jen kalil vedrem zrak, či ho jen pro své potěšení škádlila víla Morgana?

    Už našlapoval po štěstím objevené pěšině v ustupujících houštinách, kterou lemovaly uschlé knotovky a vrbiny. Rozkaleným zrakem sledoval do široka se táhnoucí údolí. Nebylo pochyb. Stavení tam opravdu stála. ,,Bohu dík. Ještě chvíli a zešílel bych.“

    Když Roden kráčel kolem ohrad přiléhajících k budovám, nemohl odtrhnout pohled od mrtvých krav, ovcí a koz, které ležely na zemi s natáhlýma nohama v hlubokém prachu a seschlým masem, až vylézaly žluté kosti. Jakmile se přiblížil k první dřevěnici, na nic nečekal a pokusil se doběhnout ke studni s vědrem stojícím před domkem. Nešlo to. Nohy ho už neposlouchaly a několikrát upadl. Upadl i když šahal po vědru a převrhl ho. Žádná voda z něj však nevytekla. Žádná tam totiž už dlouhou dobu nebyla. Vědro se jen odkulilo opodál. Roden neváhal a z posledních sil po něm skočil. Hodil ho do studny a těšil se na to, jak mu hrdlem poteče chladná kapalina.

    ,,Křách.“ Dole se roztříštilo o kamenné dno.

    ,,Ty pacholku! Vagabunde jeden! Co se motáš kolem studny? Okamžitě vypadni, nebo tě přerazím holí!“ hulákal na něj postarší mužík vyběhnuvše na zápraží.

    ,,Vodu, vodu.“

    ,,Není! Zmiz! Sic tě …“

    ,,Cože.“

    ,,Přesně jak povídám. Voda tady už není celý měsíc stejně jako v celém tomhle kraji.“

    ,,Proboha, jak zde můžete žít?“

    ,,Vrdra ji zadržuje ve své horské jeskyni.“

    ,,Kdo?“

    ,,Vrdra. Obří had. Na támhletom skalisku,“ děl mužík a ukazoval na jihozápad k obzoru. Potom se otočil zpátky a prohlédl si toho, s kým se už delší dobu dohadoval. Shledal, že Roden je na tom opravdu zle, a tak mu podal plechový kalíšek se slovy: ,,Na napij se.“ A když uviděl, jak to Roden zhltl, tak ještě udiveně dodal, ale spíše pro sebe: ,,To byl můj dvoudenní podíl.“

    Roden to málo spolknul jako malinu. Vůbec ho to neuspokojilo. Ba naopak. Přepadla ho žízeň ještě větší.

    Znovu si nechal vyprávět o tom, jak Vrdra zadržuje vodu, načež se rozhodl, že to jen tak nenechá. Ač byl sláb a vysílen, vydal se tam, kam ho stařec poslal. Odplahočil se ukázaným směrem k horám na jihozápadě.

    Na dně skalní prolákliny, lemované po obou stranách zřícenými balvany, narazil na vyschlé koryto bystřiny, které dále následoval a při myšlence, že tímhle štěrkem a pískem před měsícem tekla čirá, chladná a lahodná voda, se mu až zatočila hlava a přes oči mu protancovaly bílé hvězdičky. Byl tak sláb a žízniv, že chtěl po každém dalším kroku odpočinek. Ale protože věděl, že kdyby tak učinil, už by se nezvedl a zůstal by tady, tak se přemáhal a plahočil se co noha nohu mine dál. Do chodidel ho skrz prošlapané díry ukrutně pálily sluncem rozžhavené kameny.

    Netrvalo dlouho, a potom co překonal několik rozpukaných skalních lavic, opravdu narazil na jakýs otvor do šedohnědé skály. Uvnitř byla tma a ticho. Roden se do pukliny naklonil a chtěl zařvat, aby obludu vylákal, ale hlas ho zradil a ozvalo se jen slabé : ,,Vrdro, vylez! Přišel sem tě zabít.“ Znělo to spíš komicky, než výhružně. Chvíli se nic nedělo. Až za nějaký čas, se ozvalo: ,,Co prosím?“ a ve stejném okamžiku se objevila velká, oválná, šupinatá hlava s chechotem ve tváři.

    Jakmile ji Roden uzřel, chtěl svoji dřívější výhružku opakovat, ale byl z toho, co spatřil tak ochromen, že zvládl jen tu první polovinu. Byl snad sláb, nebo se tak bál, že když tasil, neudržel meč a upustil ho. Vrdra na něho zíral a smál se. Řehňal se tak, až mu šupiny chřestily.

    ,,A kurňa“. Přes velkou odvahu a ještě větší žízeň a zemdlenost se Rodenovi na tváři objevily kapičky potu. Už nevydržel stát a vysílením padl na štěrk. Rukou se opíral o kulatý balvan a zíral na rozesmátého hada. Potom, co se Vrdra dosyta nasmál, pravil k muži klečícímu před ním: ,,To je mi pěkný vtip. Už sem se dlouhatánskou dubu takhle nenasmál. Eště teď mě svěděj od toho smíchu šupiny na zádech. To se podívejme, tys mě přišel zabít a zatím sám vypadáš, že umíráš. Máš štěstí, žes narazil právě na mě. Já sem hodnej had, ale potkat mojí setru nebo strejce, to bys teprve něco viděl.“

    ,,Když říkáš, že seš hodnej, tak proč zadržuješ vodu a dolů do krajiny nepouštíš ani kapičku? Vždyť tam lidí hynou žízní jako já.“

,,Ej, nic takovýho sem nechtěl. Já, já neublížím ani mouše“ syčel koktavě had. Víš, mám takovej problém, sice nejsu ani moc tlustej, ale i přesto že sem celej stočenej, tak se prostě do téhle jeskyně nevejdu a nevejdu. A pouze z tohohle důvodu mám ocas ve strouze. Voda je sice trochu chladná, ale zase je tam spodní proud.“

    ,,Cože?“ Vyštěkl Roden, když slyšel o chladné vodě ve strouze.

    ,,No, přesně jak říkám. Voda mě teda studí, ale ty proudy mi krásně masírujou.“

    ,,Já tady umírám žízní a on si ve vodě masíruje ocas? Pro všechny bohy, doveď mě tam, nebo padnu.“

    ,,Hm, to bych chtěl vidět, kam bys padl, když už teď ležíš v prachu“ pokusil se o vtip Vrdra, ale když spatřil na Rodenově tváři škleb nevěštící nic dobrého, tak ho poslechl a spolu se doplazili ke korytu ledové vody ukryté vzadu ve tmě jeskyně. 

      ,,Ach, voda. Vodááá!“ křičel Roden jako smyslů zbavený a čachtal se ve strouze až po kolena. V přestávkách mezi skotačením ji nabíral mozolnatýma rukama, pil a stříkal všude okolo.

    ,,Á, přestaň, nech toho, necákej na mě“ bránil se had a dál ho pozoroval svýma velkýma žlutýma očima, jak si užívá. Jakmile viděl jakou má Roden radost z obyčejné vody, tak se ho optal, jestli je to opravdu tak, že kvůli němu lidé tam dole mřou žízní. Roden jen něco zabručel a dál se potápěl.

    ,,Tak já se teda odstěhuju, stejnak se sem celej nevejdu“ rozumoval Vrdra a pomalu vylézal ze skály. Když ale opustil koryto, tak se voda s pěněním vyhrnula obrovskou silou ven a vláčela sebou nejen kameny ale i Rodena. Tok uháněl dolů po svahu. Říčka byla opět na svém místě a zřejmě z toho měla obrovskou radost a pohazovala si se vším, až Rodena vymrštila na skalní plošinku, po které se kutálel, až hlavou narazil do plochého kamene trčícího k nebi. Kosti jen zapraskaly.

    ,,Hej človíčku, žiješ?“ tázal se přilezoucí Vrdra a prohlížel si ležící tělo. ,,To sem nechtěl.“

    Roden se začal pomalu sbírat. Posadil se, opřel se zády o kámen, který vypadal jako náhrobní deska a divě koukal na Vrdru. Ten si pospíšil, protože nechtěl poslouchat jeho hudrování a děl k němu: ,, Jestli deš do támhletý podhorský vísky, tak tě můžu svíst.“

    ,,Co?!“

    ,,No. Vylez mi na záda a pevně se drž.“

    A protože byl Roden takový typ člověka, který si nenechá nic ujít a taky protože ho nesmírně bolelo celé tělo, tak si vylezl na Vrdova záda. Uvelebil se mu těsně za oválnou hlavou, držel se jeho šupin a vychutnával si hadí jízdu.

    Říkáte si, milí čtenáři, že se vám tomu nechce věřit? Ani se vám nedivím, ale i přes to si představte, co si o tom teprve mysleli zmateně pobíhající a křičící vesničané, když viděli rozesmátého a hulákajícího chlápka sedícího na bezmála šedesáti sáhovém smějícím se hadu, který projížděl jejich osadou.


Stránky otevřeny 1. ledna 2010.