Sagarmatha 2011 (7.-11.3.2011)

17.03.2011 19:10

    Tento téměř týdenní pobyt na chatě nedaleko Horních Studének měl napodobit československou expedici z roku 1988, která se pokoušela dobýt nejvyšší horu světa Mt. Everest neboli v jazyce tamějších domorodců - Saragmathu. Zoltánu Demjánovi, Jozefu Psotkovi a Ang Rithovi se to podařilo, ale za tento pokus zbylých pět členů osmičlenné expedice zaplatilo svými životy.

    Složení expedice: Zoltán Demján (Pepa), Ivan Fiala (Martin), Peter Božík (Tomáš), Jozef Psotka (Martina), Marián Skládaný (Monika), Josef Just (Vláďa), Dušan Becík (já-Jirka).

    Já s Pepou jsme dorazili na místo pobytu jako předvoj, abychom chatu připravili na příchod expedice. Cesty na chatu by se daly označit jako silnice 8. třídy, protože na jedné byla vrstva ledu, po které bylo nebezpečné jet, a druhá by se dala srovnat s denně používaným tankodromem. Po zprovoznění základního tábora jsme se vydali s Pepou naproti Martinovi, který vezl druhou část vybavení a hlavně zásoby na celý pobyt. Nakonec se nám podařilo na chatu dostat všechny zásoby. Martin se vrátil zpět do Červené Vody pro členy naší expedice a my s Pepou jsme si dali vydatný oběd a čekali, až dorazí zbytek. Chata se nachází na dobré pozici, takže jsme Martina a ostatní viděli už z dálky. Těsně před jejich příchodem jsme jim schovali batohy po chatě, ať si trochu chalupu projdou. Chata měla obytné přízemí i horní patro, ale my se zabydleli jen v přízemí. Velice zajímavý byl sklep, ve kterém se nacházela i umývárna (nebyla to koupelna).

    Po jejich příchodu nastalo krátké uvítání, vylepila se mapa hory a každý z nás získal jméno podle horolezce, kterým jsme se občas oslovovali. První věcí, kterou bylo potřeba udělat, a nezvládli jsme to sami s Pepou, bylo vyhnat mouchy, kterých se zde na chatě nacházelo na tisíce. Poté probíhaly další hry jako např. hra, kterou bych trefně pojmenoval ,,Na blbečky“ – úkolem bylo navléct si svetr na nohy, kalhoty na ruce, dát si triko naruby, ponožky na ruce, pastu na bradu, jednu tužku za ucho a druhou do ucha. Pak člověk vypadal jako ,,blbeček“. Následovala malá obchůzka okolí a po ní jsme malou svačinou zaplnili díru v programu, a hrálo se dál. Pokud si dobře pamatuji, naše večeře byl chleba na chlebu s chlebem (jak rád říkal Pepa). Ve skutečnosti se skládala z ruského vejce a rohlíků. Po večeři jsme se pomalu připravovali na noční hru, kterou Martin připravil během 20 minut. Vylosovali jsme si pořadí, v jakém na noční hru budeme chodit. Já skončil jako předposlední. Když Martin odešel s prvním Nedobrovolníkem, my ostatní jsme vytvářeli komiks na téma Saragmatha 2011. Postupně nás v chatě začalo ubývat, až jsem zůstal sám s Vláďou. Martin nás vzal najednou, asi abych se sám nebál. Úkolem bylo cestovat od kartičky ke kartičce se správným číslem, dát dohromady příběh a najít poklad. Já si začal od začátku kreslit mapu, to mělo za následek to, že se mě každou minutu někdo ptal, kterým směrem je to či ono číslo. Některým se podařilo najít poklad přibližně za hodinu, některým to trvalo déle a někteří to po třech hodinách vzdali, protože jim byla zima. (Přiznávám se, to já tam běhal tři hodiny, ke konci jsme se spojili s Petrem Božíkem, ale stejně nám to nepomohlo). Nakonec jsme se v chatě uložili ke spánku.

    Druhý den nám hlasitý prd Zoltána oznámil čas ke stávání. Po snídani se začala hrát celodenní hra Neviditelnost, které se zúčastnili všichni členové expedice kromě mojí maličkosti. Hra spočívala v tom, že vybraný člověk dostal seznam věcí, které má posbírat někde v lese nebo i v chatě za dobu dvou hodin. Problém byl, že nesměl být nikým z nás viděn. Tato hra znamenala, že téměř všechno, co se dělalo, se dělalo v šesti. K obědu jsme si sami připravili vybojované langoše, naštěstí Martin nevzal tolik česneku, aby se to náhodou nezvrtlo jako na hájence v Písařově. Na odpoledne byl naplánován výlet k nedalekým oborám s daňky a muflony, ale protože Martin zlomil klíč v zámku, nešli jsme nikam, ale nám to nevadilo, zůstali jsme u chaty a pinkali si s míčem nebo se vozili na kolečku. Původním plánem bylo opéct si buřty, ale kvůli neviditelnosti bychom dělali oheň až pozdě večer, a to už byla zima. Nakonec se uvařili špagety. Po večeři na nás čekala obrovská hromada nádobí, se kterým jsme si společnými silami hravě poradili. Nejvíce srandy jsem si užil, když jsem šel s Vláďou a Martinou vylévat zbytky špaget. Větší trojici komediantů jste v životě neviděli. Večer jsme si docela dlouho povídali a nakonec usnuli.

    Třetí den, den plný pěšího putování, dobrého oběda a spousty klíšťat. Po snídani jsme se potřebovali zabavit, dokud nepřijel majitel chaty, aby opravil zámek. Podařilo se nám to, opět jsme si pinkali s míčem, a pokud vím, nikdo si nestěžoval, že by ho to nebavilo. Po nějaké době konečně přijel a zámek vyměnil. Když odjel, mohli jsme se vydat na cestu, směr Kocanda. Cestou se hlavně povídalo a hrálo klíště, které jsem tentokrát prohrál na celé čáře. Mimo to jsme si ráno vybrali člověka, kterému jsme museli dělat hodného skřítka a nenápadně mu pomáhat. Tato hra měla konec až při opuštění chaty, takže člověk musel být neustále blízko, aby mohl pomáhat. Cesta ubíhala celkem rychle, někde uprostřed lesa jsme potkali dřevorubce a sledovali pád vzrostlého smrku. Pro některé to musel být docela zážitek. Ke Kocandě jsme se dostali asi kolem 2. hodiny odpoledne. Docela jsme si pochutnali a vyrazili zpět. U kostela v Horních Studénkách na nás čekali Tomáš B. a Láďa, abychom je navedli správným směrem. Poslední kousek k chatě šli s námi pěšky. Potom jsme si v teple trošičku odpočinuli a hned zase vyrazili ven, kde jsme se konečně dočkali vytoužených opečených buřtů. Později ještě dorazil Lukáš B. Celý středeční večer patřil karetní hře BANG, kde si každý vyzkoušel, že život na divokém západě nebyl žádný med. Po nějaké době to některé z nás omrzelo, být neustále zabíjeni, a tak se v kuchyni ustálila čtyřka odvážných, ve které jsem taky byl, a povídali jsme si. Náš hovor nakonec směřoval na téma Policejní akademie, každý se snažil, si vzpomenou na některou z mnoha hlášek, které v této filmové sérii zazněly. Když BANG omrzel i ostatní, začali jsme hrát hru Česko, kde se každý z nás snažil ukázat své vědomosti. Když začali přibývat lidé, kteří byli schopni usnout uprostřed odpovědi, usoudili jsme, že dále to asi nemá cenu a šli spát.

    Předposlední den – čtvrtek, den kdy se nikomu nechtělo nic dělat. K snídani byla míchaná vajíčka. Dopoledne jsme ještě stihli zahrát pár her a poté se střídali v míchání krupicové kaše k obědu. Dlouho se nám nedařilo docílit zhoustnutí do poživatelné míry, takže z původního plánu, jet na výlet vlakem ve 13 hod. to skončilo tak, že jsme jeli až o dvě hodiny později. Jinak krupičná kaše mně velice chutnala. Po obědě jsem se šel s několika dalšími lidmi natáhnout po vydatném obědě. Martin mezitím s těmi akčnějšími umyl nádobí. Poté, co skončili, usoudili, že je čas vyrazit na výlet, ale nepočítali s tím, že někteří z nás budou schopni po obědě spát. Jim to, ale nevadilo a museli nás vzbudit. Po mnoha ,,sprostých slovech“ a prošení, že se nám nikam nechce, se nás snažili dostat ze spacáků násilím, což se jim nakonec podařilo. Museli jsme spěchat, abychom náš vlak stihli, a proto Martin vymyslel nejkratší cestu. Jak všichni dobře známe Martina a jeho zkratky, tato cesta možná byla nejkratší, ale za to nejneschůdnější, jakou jsem kdy šel – prudký kopec dolů a ještě k tomu polom. Po té, co jsme našli cestu, se šlo mnohem snáze. Na vlak jsme nečekali ani moc dlouho. Projeli jsme tři zastávky a vystoupili, dojeli jsme k cíli – strašný hrad Furchtenberg neboli Nový hrad u Kopřivnice. Po třičtvrtě hodině chůze do kopce jsme dorazili k hradu. Vláďa byl unešen, protože zde trávil tři dny v létě a všechny nás tu mohl provést jako pravý kastelán. Hrad se skládal z rozpadlých zdí a částečně stojících věží. Pěkně jsme si to prošli a vydali se zpět na vlak. Cestu na hrad a na nádraží jsme stihli během 1,5 hodiny. Na zastávce jsme se dostali k tomu, že jsme Martinovi popřáli k jeho dnešním narozeninám, což ho velice potěšilo. Cesta vlakem zpět také rychle utekla. Po vystoupení z vlaku se Martin rozhodl (jak rozhodl?, byl přinucen!), že hodinu nebude mluvit. Někteří další se k němu přidali, takže jsem musel zastat mluvení všech, to znamenalo, že se mi huba téměř nezastavila. Zpáteční cestu jsme zvolili jinudy, Pepova GPS navigace nám v tom dosti pomohla. Martin dodržel slovo a celou jednu hodinu nepromluvil. Do chaty jsme došli potmě a v husté mlze. Všichni unaveni, ale šťastni, že jsme to přežili. Před večeří pro nás Martin připravil poháry na oslavu svých narozenin, na kterých jsme si pochutnali. K večeři jsme si naplánovali udělat křapáče, což jsme taky udělali. Poslední večer před odjezdem, jsme si docela zařádili s nafukovacími balonky, u kterých jsme se definitivně unavili.

    Poslední den na chatě začal brzkým budíčkem a útokem nebezpečných bakterií, který se nám naštěstí podařilo společnými silami odrazit. K snídani jsme likvidovali zbytky jídla, abychom je nemuseli tahat s sebou. To znamenalo chleba s čímkoliv, co v lednici zbylo. Poté proběhlo celkové vyhodnocení a rozdávání cen. Nato jsme se rozdělili na skupinky a pomalu začali uklízet chatu. Monika poté, co skončila své povinnosti, vytvořila zápis do zdejší kroniky s obrázky. Někdy kolem čtvrt na jedenáct jsme se shromáždili před chatou a udělali několik závěrečných fotek. Naše cesta vedla k nedalekému vysílači na kopci, kam pro nás přijel Martinův táta. Na neštěstí jsme se všichni s našimi brašnami do auta najednou nevešli, a tak se musel otočit dvakrát. Já s Pepou a Vláďou jsme jeli až jako druhá skupina. Nám to ale nevadilo, čekání jsme si zkrátili házením s míčem.

    Domů jsme dorazili unavení, ale šťastní ze smysluplně prožitých prázdnin.

    Jirka


Stránky otevřeny 1. ledna 2010.