Praděd, Vlčí poklad (3.-5.8.2012)

14.08.2012 15:21

JESENÍKY 2012 aneb znovu na dně svých sil

    Tento výlet byl naplánován už delší dobu, ale realizovat se nám ho podařilo až po táboře. Účast byla odpovídající, nebylo nás málo, ale vešli jsme se do autobusu. Z vedoucích se na výlet vypravil Martin (Velký), já a Pepa. Z dětí si tento další nezapomenutelný výlet nenechali ujít Lucka, Martin, Monika a Hanka.

    Odjížděli jsme kolem půl čtvrté směr Šumperk, kde nám shodou okolností odjel autobus těsně před nosem. Naštěstí další jel za šedesát minut a Šumperk není zase taková díra, takže jsme se na tu hodinu zabavili. Poté, co jsme se konečně dočkali autobusu a dojeli bez potíží na Červenohorské sedlo, konečně začal výlet jako takový. Netradičně jsme začali jídlem v restauraci, abychom měli dost sil na další putování. Naše cesta směr Praděd začala dost pozdě, mohlo za to několik nečekaných událostí, mezi nimiž dominovalo ujetí autobusu a jídlo v restauraci. Takže z Červenohorského sedla jsme vyrazili někdy kolem sedmé hodiny večerní. Cestou nás brzdilo hledání kešek, ale i tak naše rychlost nebyla nejhorší. U Švýcárny měli ti nejunavenější možnost delší přestávky, protože ti méně unavení odbočili, aby ulovili další jednu kešku. To už začínala být tma. Kešku jsme úspěšně našli a vrátili se k odpočívající skupině, která byla troch nesvá, protože kousek od cesty se pásla kráva se zvonečkem, a po tmě to vypadalo strašidelně.

    Když už jsme viděli rozhlednu na Pradědu celou, někteří se začali radovat, že už tam budem, ale já společně s Martinem jsme jim naznačili, že ta cesta po které jdeme, se obtáčí kolem celého kopce. Nikdo nám nechtěl samozřejmě věřit, ale byla to pravda. Na vrchol Pradědu jsme došli ve 22:45, takže výhled nic moc. Restaurace už byla z pochopitelných důvodů zavřená, takže jsme si vychutnali takovou půlnoční svačinu na lavičce před rozhlednou. Nikomu se dál nechtělo, ale přece jenom spát na holém kopci, ještě na tak frekventované cestě byla blbost, takže někteží museli být donuceni pokračovat jen za cenu velkých slibů. Když se nám podařilo sejít z asfaltové cesty na lesní pěšinu a najít další noční kešku, bylo rozhodnuto, že dnes už jen najdeme místo, kde přespíme. Jak jen to bylo naivní přání, naše cesta vedla úzkou cestičkou po vrstevnici jednoho z kopců, takže zde nebylo místo pro sedm lidí, aby se tu v klidu vyspali. Cesta to byla neschůdná ve dne natož v noci, po chvíli cesty už to bylo nepezpečné spoléhat na vidění ve tmě, a tak jsme si postupně rozsvěcovali čelovky. Po více jak hodině cestování ve tměnáročnám terénem se nám podařilo najít, alespoň trochu obstojné místo k přespání. To už se čas blížil jedné hodině raní. Roztáhli jsme plachtu, pohádali se o místo na spaní, a postupně usínali. K ránu začali holky strašit, že začíná pršet, ale všichni byli tak zmožení, že jsme se nezmohli ani na vlezení si pod plachtu, ale naštěstí to bylo pár zbloudilých kapek.

    Ráno jsme se budili průběžně, ale vstávali jsme až na Martinův budíček, který byl v devět hodin. Sbalit si, nasnídat se, provést ranní hygienu, a znovu na cestu. Naštěstí jsme vstali tak akorát, protože cestou jsme potkali dvě skupinky turistů, a ti by nebyli nadšeni pohledem na některé jedince hned po ránu :-) Samozřejmě si někteří hned začali stěžovat, že už nemůžou, že ten batoh je těžký, a začali pomalu ztrácet na vedoucí dvojici Velký Martin, Pepa, a na mně poté zbyla úloha nakopávače. Já musel všechny povzbuzovat a strašit, protože opravdu nebyla jiná možnost, než pokračovat v cestě. Pokračovali jsme kolem spodní nádrže Dlouhých strání, kde jsem se opět vytahoval se svými znalostmi, kde jsem všechny poučouval, proč je tato vodní elektrárna tak zajímavá. Docela se jim divím, že mě do ní nehodili. Bohužel Martin při svém plánování trasy kouká na nejvýhodnější trasu jen z hlediska nejkratší cesty a opomíná přitom sledovat výškový profil trasy. Takže se nám stalo, že jsme, jak je na našich výletech zvykem, slézali dost prudký kopec, ještě další ztížení bylo nedávné kácení a hlavně to, že jsme scházeli ten sráz kotytem korské bystřiny. Poté už cesta celkem ušla. Došli jsme až do Kout nad Desnou, odkud jsme se dopravili autobusem zpět do Šumperka, kde jsme doplnili zásoby a vyrazili kousek za město. Tentokrát jsme si připravili opravdový bivak, ne jako první noc širák, a protože nás večer čekal speciální lov na kešku vlčího pokladu a my měli do tmy ještě spoustu času, měli jsme odpoledne na odpočinek. Po večeři jsme vyrazili nalov kešek, kromě vlčího pokladu ještě další dvě, a proto jsme vyšli o něco dříve. Bivak jsme nechali opuštěný, pevně jsme věřili, že je dobře ukrytý a cenné věci jsme vzali s sebou. Naštěstí ho opravdu nikdo nenašel. My našli obě dvě nejdůležité kešky a vydali se na vlčí poklad. Výchozí bod jsme našli snadno, a poté jsme už šli jen po odrazkách, které symbolizovala vlčí oči. Poté co jsme vyšli směrem náš bivak a potom co Martin řekl, že z důvodu kácení lesa, bychom mohli mít problém několik odrazek najít, mě napadlo, zdali to nebude na mýtině, kterou jsem našel při hledání vhodného místa pro bivak. A opravdu jsem se nemýlil, cesta štěstěny nás opravdu zavedla kousek od našho bivaku, takže po objevení keše jsme došli asi 150 metrů táboru. Kde jsme se po večerní svačině a několika nejapných vtipech unaveni uložili ke spánku. Někteří usnuli rychle, a ti kteří si hráli na nejvíce unavené kecali dlouho do noci. Celkově jsme ale šli spát o dost dříve než předchozí den.

    Poslední den – neděle, asi nejméně zábavný den z celého výletu. Po ranním úklidu tábořiště nás čekal jen lov kešek v Šumperku, takže jsme chodili sem a tam, a většina dětí z toho byla už naštvaná a chtěla rovnou na nádraží, ale Martin nepatří k lidem, co se dají přesvědčit, a tak jsme chodili, nadávali na Martina, ale stejně šli poslušně za ním. Jedinou zajímavou zastávkou byla ta na zmrzlinu, případně ledovou tříšť. Zmrzlina byla větší než u nás, ale podle některých horší, ale mně to bylo jedno, hlavně že osvěžila. Když jsme se konečně dostali na autobusové nádraží, Pepa si všiml, že autobus, kterým jsme měli jet, odjíždí o 15 minut dřív než Martin předpokládal, a tak jsme si nekoupili ani nic dobrého na cestu.

    Byl to další z výletů, na který budou všichni čtrnáct dní nadávat, ale poté uznají, že to nebylo tak strašné, a že každá zkušenost se hodí. Bylo to náročné fyzicky i psychicky, ale každý má radost ze sebepřekonávání, takže na dalším výletě trochu přitvrdíme. :-)

Jirka


Stránky otevřeny 1. ledna 2010.