Povídka ze Smradlavých hor aneb Jak Roden obry přemohl

22.12.2009 16:38

    Křř, křř,křř. Těmito a ještě daleko horšími zvuky se ozývala dřevěná kola drtící kamení a štěrk prašné cesty. Starý vozík, vzadu s omšelou plachtou, tažený dvěma šedými osly se rychleji než bylo normální nesl krajinou pod Krovelskými horami. Za vozem se vznášel žlutavý oblak prachu. Není se čemu divit. Tímto místem si troufá projít pouze několik odvážnějších nebo pomatenějších osob. Mezi lidmi z Qvelbu, stejně jako z Dubinky, se již po čtvrt století proslýchá, že je toto místo začarované. Za tuto dobu už také zapomněli na Krovélské hory, kterým dnes neřeknou jinak než Smradlavé hory i na starou stezku jimi se prořezávající. Raději hory objíždějí cestou o deset dní delší, kde se stejnak necítí o nic víc bezpečněji. 

    ,,Děkuju pěkně dědoušku!“ zahřměl hlas seskočivši postavy z bryčky do posvátného ticha. Byl to muž asi třicetiletého vzhledu, blonďaté hlavy a kůže na nahých svalech do bronzova opálené. Ačkoliv bylo horké léto, měl hnědé lovecké kalhoty a pod jakoby kroužkovým brněním vlněnou kazajku. Byl to Roden. Roden Oregon. Jakmile začal stoupat zapomenutou pěšinou, ruka mu vědomě sklouzla mezi nohy, kam se mu neustále přesouvala pochva s mečem a odsunula ji na levý bok, odkud se zase po několika krocích svezla zpět tam, kde ji netoužil mít.           

    ,,Safryš, to je smrad, to je puch! Až mně z toho štípou oči.“ Potom, co odbočil za zvětralý převis vypadající jako kus sejra, zůstal s mečem v pravé ruce stát jako opařený vařícím olejem.                      

    ,,Stát! Stůj! Dál nesmíš jít, jinač tě stihne krutá smrt.“ Z houští k němu vzhlíželi tři malé postavičky s kopími v rukou velkými jako dýka. S nepostřehnutelnou úlevou spustil meč a poklekl na jedno koleno řka: ,,Copak ste zač, vy prťousi? Dobří skřítkové nebo.“ — ,,Fuj, víckrát to nevyslovuj.“ 

    ,,Co nemám říkat?“                                 

    ,,My a skřítci. Nikdy! My sme višťouři!“ vzkřikla k němu pohněvaná osůbka uprostřed a bojácně k němu postoupila sklopivše nablyštěné kopí. ,,Mé jméno je Miritan a jsem vládce Velkého kotle. Teda byl jsem, než přišli obři a nevypudili nás smradem.“           

    ,,Říkáš obři?“ tázal se Roden.               

    ,,No dyť říkám. Pojď s námi a přesvědčíš se sám.“ Miritan se svými strážemi vykročili původním Rodenovým směrem a po třech krocích se zastavili. Višťouří král se otočil a zadíval se na Rodena. Slabonce se mu zablesklo v očích. ,,Tomu nerozumím,“ zamručel pod vousy. ,,Zastavili jsme tě ve jménu Smrti a přesto tě vedeme dál do Velkého kotle. Hmm, snad bys nám mohl pomoct a obry vyhnat.“ Potom šli dále noře se více a více do smradu ukrytém v horách.

***

    ,,Zde zůstaneme přes noc, jsi naším hostem!“ poručil Miritan a ukázal na černou díru pod sivou kosodřevinou. Stráže, které doprovázeli višťouřího krále musivše uposlechnouti rozkaz, vskočili do pukliny. Za krátkou chvíli se ze země nořil jeden višťour za druhým obtěžkán kousky masa a různými druhy ovoce.           

    Miritan s Rodenem seděli na skalní terase a mlčky večeřivše pozorovali západ slunce.         

    ,,Sváča dobrá akorát tak pro trpajzlíky,“ postěžoval si Roden potichu.         

    ,,Slunce, až ráno slunce vstane, budeme už na cestě do Velkého kotle,“ odříkával král jakoby nahlížel do sepsané budoucnosti.                                  

***

    Jak řekl, tak se i stalo. Chladným ránem plným vlahého smrádku stoupal vzhůru had třiceti kopiníků zakončen Rodenem a Miritanem.

    ,,Jestli to takhle půjde dál, tak se z toho nejspíš pobliju a padnu. Smrdí to tu jak v kanále.“                                          

    ,,Pohleď támhle, tam leží můj palác.“  

    ,,Konečně,“ pomyslel si Roden a nahl se přes římsu, kam ukazovala Miritanova ruka s kopím. Ale to neměl dělat. Jakmile se předklonil, nevydržel nápor stoupajícího teplého smradu, neovládl se a ublil si dolů ze srázu.                                                     

    A skutečně, na protějším svahu spatřil půl druhého páru vysokých postav. Ty se pohybovaly po poli sem a tam trhajíce hrách do tlumoků umístěných po dvou na šedočerných jakoby olověných zádech se suchými puchýři. Jejich postava vypínala do výše bezmála dvaceti stop. Na sobě měly jen zmíněné tlumoky a vlněnou roušku kolem pasu. ,,To by mohlo nepříjemně svědět,“ myslil si Roden a rychle se poškrábal.                      

    ,,Prosím,“ Miritanova ruka ukazovala na nejvyššího a nejsilnějšího obra ,,jdi, sekej a zabij je. “ — ,,Co? Mám pobít obry? Ses zbláznil né ?“                                 

    ,,Zajisté, vždyť jsi mně to včera slíbil.“   

    ,,Starou olivu sem ti slíbil. Pozvals mě, nakrmil a já zase půjdu.“ Když to Roden dořekl, zaútočil na něj celý višťouří oddíl kopiníků. Ne ze strachu, ale z leknutí ustoupil o krok a nechtěně sklouzl dolů ze stráně k obrům.

***

    ,,Co mám dělat, co mám dělat?!“                

    Zpoza velkého smradem zabitého stromu sledoval postavy třech obrů, kteří odtud vypadaly ještě větší než ze skalní římsy. Od toho nejmenšího, který stál v předklonu a honil berušku na listech se ozvalo dlouhé ,,pššouk.“

    ,,Ten teda byl Kerkegóre, ten byl,“ poplácal ho druhý obr po zádech.          

    ,,To máš pravdu,“ pochválil Roden, když se mu z toho zatmělo před očima. Rychle si levačkou zacpal nos a rozhlížel se okolo. ,,Nejlepší bude, když se někde schovám a večer pláchnu.“                                        

    Asi třicet metrů od sebe uviděl díru ve skále a bez rozmýšlení utíkal jejím směrem. Vevnitř na něho zaútočil odporný puch, snad desetkrát horší než venku za stromem. Rozhlédl se po tmavé jeskyni a když uviděl kamenné postele, stůl, velkou skříň a pytle s hrachem, tak mu to došlo. Vlezl přímo do obřího doupěte. A navíc za sebou uslyšel blížící se kroky a hlasy majitelů této díry. Rychle vskočil mezi pytle. Obři vešli a dva z nich ihned zasedli k velkému stolu.                                    

    ,,Mámo, my máme hlad.“                           

    Obřice odešla k pytlům s hrachem a jeden otevřela. Do dřevěných misek vhodila spoustu zelených kuliček, otočila se a odkráčela směrem ke stolu. Přitom ho ještě pustila, až Rodenovy zavlály vlasy. Od stolu se ozval smích a povzbudivá slova. Obřice podala každému misku a začali večeřet. Při večeři strašně mlaskali a prděli. Jeden pšouk stíhal druhý. Roden se držel na pokraji vědomí. Před očima měl mlhu a v hlavě mu hučelo. Po jídle si obři lehli každý na svou postel a ještě chvíli si povídali a prděli. Roden stále bojoval. Puch byl velmi silný a odporný.

***

    Když už se ozývalo jen pravidelné oddychování a pšoukání, opatrně Roden vylezl. Došlapoval jen na špičky. Šlo to vcelku snadno, poněvadž ho ten teplý smrádek nadnášel. Snažil se jít opatrně, ale i přesto uklouzl na několika upadnuvši kuličkách hrášku. Jeho meč cinknul o podlahu tak silně, až se obři probudili a strašlivě zařvali:,,Uááááááááááá.“      

    Roden rychle hledal ve tmě svůj meč, aby se mohl hrůzostrašným obrům postavit. Neviděl vůbec nic. Jen tmu. Prsty šmátral po podlaze plné hrachu, až narazil na pochodeň. V tu chvíli mu blesklo hlavou, že se je pokusí zahnat ohněm jako divou zvěř. Vytáhl si křesadlo. ,,Kš, kš, kš.“ Po třetím pokusu vylétla oranžová jiskra. V tomtéž okamžiku prostoupil celou jeskyní žlutý proud světla, v kterém Roden spatřil, jak se ho hrozný obr chystá zakousnout velkou tlamou pokrytou slinami. V téže chvíli se ozval strašlivý výbuch, který Rodena vyhodil otvorem z jeskyně ven a zavalil celé doupě. Roden narazil zády do kamene a nějakou dobu tam zůstal nehnutě ležet.                                                     

    ,,Ééh, éh moje záda.“ Pak se pomalu začal sbírat ze země. ,, Že mě to netrklo hned. To bylo, jako dyž sme byli malí. Taky sme prděli na lojové svíčky, ale proti tomuhle to byly jen škrty. Tenkrát sme se tomu tolik nasmáli a teď mě to zachránilo život. To by ani člověk neřekl.“ 

     Když se konečně postavil na nohy, zjistil, že nemá meč a ani tornu. Jenom v ruce stále třímal křesadlo. A pak mu to došlo. ,,Já sem je zabil, já sem zabil obry!“ Jeho výkřiky radosti se dlouho nesly Krovelskými horami. Ze tmy k němu přibíhali stovky světýlek. Řítily se ze všech stran. Byli to malí višťouři s ještě menšími  pochodněmi.                                     

    ,,Děkujeme ti, žes nás osvobodil. Nyní jsem opět vládcem Velkého kotle a proto přijmi tento meč jako odměnu,“ odříkával Miritan a zavolal rozkaz na své kopiníky. Ti dotáhli meč před Rodena a odběhli se veselit s ostatními. Roden se pro zbraň sklonil, potěžkal v ruce a provedl několik výpadů.

    ,,Hmm, lepší než sem měl, to si nechám líbit. Děkuju ti mockrát malinký králi.“                                                     

    ,,Věděl jsem, že to dokážeš Rodene a ještě jednou ti děkuji.“                                          

     ,,Ále, to nestojí ani za řeč, já totiž obry zabíjím denně. Ale teď musím rychle pryč, někam na čerstvej vzduch, nebo mě to tady skolí.“                                                       

    Roden se s Miritanem rozloučil a odkráčel do tmy. Višťouří král stál na kamínku a sledoval ho mumlaje si: ,,Kdybys věděl, co tě ještě čeká.“


Stránky otevřeny 1. ledna 2010.