Poslední boj aneb Jánoš Brukva hrdinou

22.12.2009 21:39

    Budu vám to vyprávět, tak jak jsem to sám viděl. Zapomeňte na Spisy Ismahilovy, knihy Asámona či Asaxovy listiny. Vypovím to tak, jak to proběhlo skutečně. Nic míň, nic víc.

    Byla inkoustová noc a z nebe se valil nekonečný proud vody. Oblohu křižoval blesk za bleskem. Vojáci hřejíce si promrzlé prsty stáli téměř po kolena v bahně a hleděli vpřed do temnoty poslouchajíce poslední instrukce.Tam ve tmě přicházel Mandibula. Nejinteligentnější skřet, jakého kdy svět viděl. Přiváděl sem svou černou armádu a kýploky, aby nás zničil a úplně tak vyhladil všechny lidi. Muže, ženy, starce i děti. Šikmá pláň byla naše jediná naděje. Tady jsme se mohli na chvíli ubránit a snad i udržet. Jinak by nás pobil jako prasata na jatkách. Čekali jsme na smrt, to věděl každej chlap.

    Ze tmy k nám přes ohlušující vítr dolehl roh. A v tom to začalo. Hromy přehlušil ukrutný řev draků. Myslel sem si to, ale stále sem nepřestal doufat, že to je jen jedna z mnohých Mandibulových zastrašujících lží. Nebylo pochyb. Kýploci ovládli draky, které ukradli elfům. Tento strašný jek vyhnal mládence, ale i některé otrlejší chlapy z našich řad. Viděl sem to. Viděl sem, jak prchali a ani sem se tomu moc nedivil. Ještě než stačili utéct, draci na nás zaútočili.

    ,,Palte, palte!“ slyšel sem, ale nemohl sem nic dělat, protože sem obouma rukama křečovitě svíral sekeru.

    ,,Ůůůů, ůůů,“ všude zněly rohy. To byl signál pro nás a znamenal, že už skřeti vyrazili.

    ,,Křach,“ švihnul to blesk do stromu a v záři toho světla, té malé chvilky, sme to viděli. Tisíce a tisíce skřetů se na nás hnalo se šavlemi v rukách a šklebem na hlavě. První řady se už srazily a začla mela. Cinkot kovových zbraní a výkřiky umírajících přehlušoval jen hrom v pravidelných intervalech. Jako by i bozi mezi sebou bojovali.

    ,,Á, ááá,“ řval muž bez ruky pobíhající kolem mě. Támhletomu trčely z krku dva šípy a ještě stále se nevzdával. ,,Šššu.“ Ze tmy přilétl další opeřenec a srazil ho. Teď přišla řada na mě, neboť mi uvolnil místo a konečně jsem se mohl se svou sekerou pořádně rozmáchnout.

    Rohy se už dávno neozývaly. Teda ty naše a znamenalo to, že zůstalo jen naše jádro.

    ,,Cink, cink, břink, cink,“ znělo ze všech stran až se mi z toho hlava točila. Najednou se na mě všichni začali tlačit. Byli sme obklíčeni. V záři blesků sme spatřovali vítězný škleb na hlavách těch oblud. Rudou krví podlité oči a pěnu kolem huby. Fuj.

    ,,Za každou cenu se držte pohromadě a nenechte je, aby nás rozdělili,“ řval mi někdo do ucha. Pevně sem se rozkročil, abych lépe držel pozici a hned sem jednomu skřeťákovi uťal pracku. Vyhředla mi do tváře teplá lepkavá krev. Brr, ale co se dá dělat.

    Několik momentů potom, co padl rozkaz, abychom se drželi pohromadě, sme byli totálně rozděleni. A tak sem zase stál na obvodu a stínal jednoho skřeťáka za druhým.

,,Váááááá“ zaznělo nad bojištěm. Všichni strnuli hrůzou. Nikdo nebojoval a každý spustil zbraň. I skřeti. I já. Spolubojovník, co stál vedle mě, dokonce ze strachu skočil do sudu od střel do balisty. Káždej věděl, co to je. Byl to Mandibula a Brandabarbaran. Drak, který se živí jen lidským masem. Nikam sme neutíkali, nemělo to totiž žádnou cenu a vlastně to ani nešlo, protože po pár krocích sme narazily zády do mužů stojících za námi. A tak sme jen stáli s otevřenýma pusama a zírali na to obrovské monstrum vybavené ostrýmy trny, drápy a ještě ostřejšími zuby. Skřeti s kýploky několik metrů poodstoupili a Mandibula sedě na hřbetě za křídly svého černého draka přistál před nás.

    ,,Tyhle sou moji. Ty zabiju sám!“ překřičel Mandibula hrom svým hrdelním hlasem a na znamení, že to myslí vážně, švihnul opratí dračí tělo pod sebou. Brandabarbaran natáhl svůj šupinatý krk a chňapl po sudu. Vyhodil si ho do vzduchu, otevřel černou tlamu a celej ho spolknul jako malinu. Pak mohutně zařval. Skřeti s kýploky ustoupili ještě o hodný kus dále. Brandabarbaran se vydal varaním krokem směrem k nám. Svůj dlouhý a ostnitý ocas táhl po zemi v blátě. Všichni sme byli strachem úplně zkoprnělí a vůbec sme se o nic nepokusili. Jen sme stále zírali na tu obludu. Blížila se krok za krokem. Pomalu začala otevírat hubu, z které ji vytíkaly teplé sliny. Už sem cítil její dech. A tu najednou hubu scvakla. A to nebylo vše. Hlava ji upadla do bláta, až to vystříklo. Celé obrněné tělo kleslo na přední kolena a mohutný drak se skulil na bok. Všichni sme koukali, co se to děje. Ze vzniklého otvoru pomalu vylézal Jánoš s tesákem v jedné a s velkým srdcem v druhé ruce.

    Využili sme překvapení a ihned se vrhli na omámené skřety a kýploky. Jeden padal po druhým, čtvrtý po třetím neschopni bránit se.

    Jánoš mrštil srdcem do tmy a šel se utkat s Mandibulou, jemuž uvízla noha ve třmenu pod bezvládným Brandabarbaranem. Protože se ji snažil z pod draka vytáhnout, tak si ani nevšiml, že se k němu někdo přibližuje a že mu ten někdo ze zadu ostřím protíná tělo. Byl to rychlej boj. Inu, i to se stává. Mandibulova smrt byla pro skřety s kýploky poslední věcí, kterou by čekali a jakmile to zjistili, tak se rozprchli do černé tmy.


Stránky otevřeny 1. ledna 2010.