Krokodýlí farma Velký Karlov (4.8.2011)

20.09.2011 14:57

    

    Ještě než se pustím do psaní samé kroniky, musím vás všechny varovat, že tento příběh bude krátký. V jedné větě by to vypadalo asi takhle: půl dne je cesta tam; tam jsme půl hodiny a cesta zpátky trvá zbytek dne. Celý příběh :-)

    Ale ne, to byl vtip. Cestou tam byla celkem nuda, ale Marťa Č. si našla kamarádku. Samozřejmě že se psem. Ale ještě že máme ty telefony a v nich písničky. Jenže tak to bylo celou cestu pořád dokola. A když jsme dojeli do Božic u Znojma, tak se Martě stala nehoda - počůrala se J (polila se) Na zastávce tam byly dvě lavičky, na jedné jsme seděly my dvě s Marťou a na té druhé Martin a Martina D.  Marťa pije a potom si to pití dává do batohu a přitom ho tam lije a Martin na ni: ,,Proč to liješ to batohu?“ a Marťa se na to koukne a tak to otočí a neuvědomila si, že to na sebe lije. Taky jsme ochutnali docela pálivou papriku :-)

    Po tom, co jsme posvačili, jdeme dál a tak trochu jsme se ztratili. Martin se musel jít zeptat, ale to stejnak nepomohlo (no jo ach ten Martin). Nakonec jsme dorazili do Velkého Karlova přímo do areálu Agra Jevišovice, jenže tam jsme museli ještě čekat asi 30 minut, tak jsme si zahráli Oddílové peklo, které prohrála Martinka Č.  Měla si dát takový rolovací brýle na sebe a sednout si ve vlaku k cizímu člověku. Stejně to ale neudělala. Přesně ve 13. hodin jsme šli do takové místnosti a tam byli už ti krokodýli. Byla tam jedna ohrada pro mladý - ty ještě v zadu měli vodu na koupání. Bylo jich tam fakt hodně a těch velkých bylo o něco méně. Bylo tam strašný vedro, tak jsme byli rádi, když jsme vyšli zase ven. Ještě než jsme opustili farmu, tak jsme si mohli pohladit vycpané krokodýlí mládě.

    Když jsme šli nazpátek, utrhli jsme si kukuřici a šli jsme zkratkou!! Martinovou! Takže už asi víte, jak to dopadlo.  Ale nemůžu všechno svalovat na Martina, protože ji tak napůl vybrala Martinka Č. Prošli jsme kolem bioplynové stanice, kde všude dokonce i po cestě, bylo spoustu bordelu. Strašně to páchlo a ještě jsme šli v bahně.  Všechny tři holky byly naštvané, že nás mamky zabijou kvůli špinavým botám, ale jedinej Martin se tlemil. On měl záchvat smíchu J Přeci jenom jsme se nakonec dostali zase na normální cestu. Ještě jsme se stihli stavit na kofole v jedné hospůdce na kraji silnice, kde měli na zahradě pštrosa. Až jsme ji dopili, tak jsme jeli domů. Ve vlaku jsme hráli hry a já dostala cenu útěchy úplně suprového krysího zipíka. Jakmile jsme dorazili domů, tak jsme šli hnedka spát, neboť jsme byli všichni unavení z příliš brzkého vstávání.

    Moniika


Stránky otevřeny 1. ledna 2010.