BHCO Ralský permoník 2012 (8.-10.6.)

10.07.2012 21:04

BHCO 2012 aneb Cesta odhodlání v zemi ralského permoníka.

Složení soutěžních skupin:

Lachtani: Martin, Jirka, Zbynďa, Honza, Pepa

Vlčí tlapky: Moniika, Hanka, Martina D. , Malý Martin, Marek

Mobilní jednotka pomoci organizátorům: Gadžo

    Obě naše skupiny měly sraz už o den dříve, ve čtvrtek. Bylo to z důvodu Markova příjezdu z České Třebové, předlouhé cesty na místo soutěže do Stráže pod Ralskem a přebalování věcí – chtěli jsme být vůči holkám gentlemani, ale daly na naše rady a těch pár zbytečností co si nesly, si nesly samy. Jediné věci, které se přesouvaly, byly stany a spacáky. (Jak jsem tušil, ten nejtěžší stan jsem nesl já :-). Napjaté nervy z očekávání našich mladších (ač soutěžili ve skupině starších, kdežto my jsme byli kmeti), byly uvolněny večerní hrou Aktivit.

    Ranní vstávání nebylo zase tak moc rychlé, protože naše tři holky a malý Martin z důvodu ušetření peněz necestovali vlakem, nýbrž s naší podpůrnou mobilní jednotkou Gadžem, měly dost času na uklizení klubovny. My ostatní jsme měli naplánovaný odjezd v 7:30 (s asi 40 minutovým čekáním v Králíkách).

    Cestou jsme se bavili hrou Kontakt, jež se všem líbila, nejvíce však Honzovi. V Pardubicích jsme udělali malý nákup a vyzvedli Zbynďu, a tím byl náš tým kompletní. Vlakem jsme projížděli stanicemi, které nám byly známy z předchozích BHCO.

    Do Křižan jsme dorazili těsně před začátkem, to nám ale nevadilo, protože jsme museli počkat, než dojede Gadžo a doveze nám zbytek týmu. Naštěstí přijel do deseti minut po nás.

    Po zapsání naší přítomnosti, rozdání map a dalších nezbytných dokumentů pro soutěž jsme dostali povolení vyrazit. Skupina Vlčích tlapek vyšla na trasu chvíli před námi, což jim v důsledku moc nepomohlo, protože měly stejný problém jako my na našem prvním BHCO – šli po správné značce, ale opačným směrem. Naše skupina přišla na to, že naši mladí bloudí velice rychle, protože na úvodním stanovišti byla naše skupina druhá, ale první skupinou nebyly Vlčí tlapky. Po menších zmatcích se je podařilo navést správně. Hned první stanoviště bylo poznávání rostlin a střelba ze vzduchovky (tento rok byl výjimečný tím, že na každém stanovišti byly dva úkoly – jeden individuální a jeden skupinový, takže bylo opravdu mnoho oblastí k prokázání svých schopností). Vzduchovku známe a naštěstí máme lidi, kteří studovali nebo studují lesnictví, takže ani rostliny nebyly závažným problémem.

    Cestou nám chvílemi pršelo, ale naštěstí to nebyl žádný slejvák, a navíc bylo teplo, takže ta trocha vody nikomu nevadila. Mezi další stanoviště patřilo poznávání stromů a odhad vzdálenosti, topografie, uzly (kde jsme se paradoxně moc neukázali), …

    Posledním stanovištěm před tábořištěm byly české zeměpisné rekordy a přenos zraněného na vlastně vyrobených nosítkách na čas. Tady jsme čekali na Vlčí tlapky, než dorazí. Byly za námi docela daleko, takže naše čekání trvalo docela dlouho. Když k tomu připočtu neodbytné komáry, tak musím říct, že to bylo strašné, ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká v tábořišti. Tábořiště byla posekaná louka v lese, někde nedaleko měla být bažina vyschlého rybníka, uprostřed plál oheň a komáři štípali a štípali. Dorazili jsme mezi prvními, takže jsme si mohli místo na spaní vybrat. Jaké bylo ale překvapení, když jsme postavili Martinin stan, který jsem nesl celou cestu na zádech. Mělo tam být místo pro pět lidí, na obrázku byli čtyři, takže si dovedete představit, jak nám tam bylo těsno. Noc se nám podařilo přežít, i když někdo se vyspal lépe než jiní.

    Z tábořiště jsme odcházeli mezi prvními, takže jsme nemuseli dlouho čekat na stanovištích. Obě dvě červenovodské skupiny jsme putovaly dohromady. Terén byl druhý den opravdu náročný, lezli jsme do prudkého kopce, pak zase dolů do údolí, poté jsme museli obcházet skály, takže nám to všem dalo zabrat. Nejvíce asi Honzovi, který měl po pár kilometrech puchýře, ale i tak si moc nestěžoval a držel s námi krok. Výčet disciplín, které jsme tento den absolvovali, by byl velice dlouhý. Pořadatelská skupina PS Výři Stráž pod Ralskerm letos zařadila mezi úkoly jak poznávání rostlin, keřů, stromů, živočichů a jejich stop, znalost hradů a zámků, tak i souhvězdí, orientaci v terénu a na mapě, vzduchovou střelbu, topografii, mineralogii, poznávání hub, mechů a lišejníků, rozdělávání ohňů, šifry a mnoho dalšího.

    Musím říci, že během této BHCO jsme moc nebloudili. Je pravdou, že jsme nestihli všechna stanoviště, ale opravdu jsme nezvládali neustále šplhat nahoru a dolů. Bohužel jsme nestihli stanoviště, kde se usadil Gadžo, takže jsme se s ním setkali až v cíli. Cíl byl u nějakého rybníka, ale na rozdíl od minulého roku jsme se v něm nekoupali, protože jsme do cíle dorazili docela pozdě, myslím 15min. před nejzazším termínem.

    K večeři nám byl nabídnut guláš, který jsem si radši odpustil, ale ostatním docela chutnal. Dokončili jsme rébusy, vyzvedli trička, domluvili odvoz a postavili stany. Někteří aktivisti šli s Martinem ještě na lov kešek, na což já už jsem neměl dostatek sil, lehl jsem si do stanu, chvíli jsem si povídal s Honzou a Pepou, ale Pepa usnul během chvilky, a Honza taky nestihl doříct větu a spal, že jsem zůstal ve stanu vzhůru sám. Ale ne nadlouho, jakmile jsem neměl nikoho, kdo by mě držel vzhůru usnul jsem také, ale jen do doby, kdy se do stanu začal dobývat Zbynďa s Martinem, kteří se vrátili z lovu kešek. Prohodili jsme pár slov a já pokračoval ve spaní.

    Druhý den jsme hned po probuzení zabalili stany a rozdělili trička. Po chvíli následovalo vyhlášení výsledků – Vlčí tlapky skončily čtvrtí ve své kategorii a Lachtani si oproti loňsku polepšili o dvě místa, takž jsme skončili pátí. Po vyhlášení nabral Gadžo svoje cestující a vyrazil směr domov. My ostatní jsme se vezli autobusem do Mimoně na vlakové nádraží, ale v našem případě ne zatím na vlak, ale na pořádné jídlo. Martinova GPS našla v okolí hospodu, kde jsme se usadili. Bylo nám řečeno, že vaří až od jedenácti (což by pro nás bylo pozdě), ale poté, co už jsme chtěli jít jinam, nám jídlo uvařili už o půl jedenácté. Tímto bych jim chtěl poděkovat, protože za celý víkend jsme neměli pořádné jídlo, a u nich vařili velmi dobře.

    Na nádraží jsme se s Martinem rozloučili, protože jel rovnou do práce, takže každý z nás jel opačným směrem, a tak se ze mě stal člověk zodpovědný za zdárný návrat domů. Naštěstí vše dopadlo tak, jak bylo plánováno a my šťastně dorazili domů.

Chtěl bych poděkovat všem zúčastněným za vzornou reprezentaci oddílu a doufám, že je akce takového typu zaujala, a že se s námi zúčastní i příště.

    Jirka


Stránky otevřeny 1. ledna 2010.