BHCO Loučeňský labyrint 2013 (14.-16.6.)

07.07.2013 18:18

BHCO 2013 aneb Na rovině a pořád rovně

Účastníci: Já, Martin, Pepa, malý Martin, Hanka, Moniika, Marek

    V roce 2013 se konal již 38. ročník BHCO. Pro nás to byl 4. ročník, kterého jsme se účastnili jako kmeti, pro mladší to byl teprve 2. ročník, tentokrát obohacený o spoluúčast v týmu kmetů, protože se nám nepodařilo složit tým ani v jedné z kategorií, museli mladší absolvovat trasu a úkoly určené pro starší kategorii. Jak již název napovídá, tento ročník se konal v rovinaté krajině nedaleko Mladé Boleslavi, v okolí obcí Loučeň a Jabkenice.

    Cesta na soutěž by sama velice pestrá, Martin a Pepa dorazili na místo startu do Oskořínku snad bez větších problémů (jenom jsme čakali čtyři hodinky, než jste dorazili vy :-) ), ale skupina, se kterou jsem jel já, měla cestu o dost pestřejší. Po první půlhodině cesty jsme zůstali trčet v Lichkově, asi 10 km od místa bydliště. Vlak z Polska měl 30 minut zpoždění, takže nám ujel vlak z Letohradu, kde na nás čekal Marek. Když jsme konečně dojeli do Letohradu, nezbývalo nám nic jiného než čekat dvě hodiny. Čekání to bylo velice dlouhé, ale probrali jsme snad úplně všechno, ale mělo i své výhody, jak známo v Letohradě na nádraží je jedna z nejlepších zmrzlin.

    Poté co jsme konečně vyjeli z Letohradu, byli všichni nadšeni ze záchodu ve vlaku, každý od nás, když se z něj vrátil, mluvil jen o něm. Jak jsme později zjistili, ne všichni pozorně sledovali cestu, kudy jsme jeli.

    S dvouhodinovým zpožděním jsme dojeli na místo startu do Oskořínku, kde už na nás netrpělivě čekal Martin a Pepa. Jen co jsme dorazili, pozdravili jsme organizátory a vyrazili na cestu. První den nás čekalo několik disciplín, mezi ně patřil odhad vzdálenosti, poznávání rostlin, překážková dráha, kontrola KPZ, ptáci a jízdní řády, kde jsme moc nezabodovali (jako obvykle). Na trase jsme byli překvapeni automatem na vodu. Cestou jsme nebloudili, jenom jsme nemohli najít cílové stanoviště na bivak, ale nebyli jsme jediní. Možná to bylo i tím, že cíl byl zakroužkován kruhem o poloměru asi 300 metrů. Nakonec jsme úspěšně dorazili, a postavili bivak, kde všichni prožili klidnou noc, až na mě, protože jsem byl v noci vzbuzen čelovkou přímo do obličeje (ty blbové se nemohli domluvit, jestli stavět bivak nebo spát pod širákem, a jeden měl při tom rozsvícenou čelevku přímo na mě) a byla mi zima. (Za blbost se platí.)

    Druhý den musel jeden z nás vstávat dřív, aby stihnul ranní instruktáž o trase. Protože se nikomu nechtělo vylézt tak brzo z bivaku, vstal Martin, který už se nemohl vstávání dočkat. My ostatní jsme během jeho instruktáže vylezli také a po snídani se začali balit. Naštěstí se Martin vrátil z instruktáže dřív, než jsme začali balit bivak. Martin se dozvěděl, že druhou noc přespíme na stejném místě, takže bivaky si můžeme nechat postavené. Taky se dozvěděl, že podmínkou pro další cestu je nést batoh a nic víc, takže jsme si nechali v bivaku spacáky a karimatky (Velice oceňuji všechny naše členy, že i když jim Martin nabízel, že si mohou z batohu ulehčit, jediné co zůstalo v bivaku, bylo 6 spacáků a 5 karimatek. (Martin si potřeboval něčím zatížit batoh.)

    Poté už nic nestálo v cestě, abychom mohli vyrazit na další putování. Mapu po celou dobu cesty sledoval Pepa, a společně s Martinem plánovali další postup. Já do mapy kouknul občas, abych zjistil, kde jsme a jak to kluci naplánovali, ale ostatní se osypali hned, jak museli mapu chvíli držet, i když se neustále ptali, kdy bude další stanoviště a co to bude za úkol.

    Ten den vyšlo krásné počasí, i když hlásili tropická vedra. Naše pouť vedla lesem, část i Jabkenickou oborou, takže nám bylo příjemně. Mezi prvními úkoly, které jsme navštívili, patřily šipky, šifry (stanoviště u kterého jsme potkali Babču a Bohuslava), zdravověda (kde jsme se moc nevytáhli (potřeba do příště sehnat někoho se zdravotnickými vědomostmi)). Jak jsem Martinovi poznamenal, ještě že taková zranění na kroužku nemíváme. Další velice zábavný úkol byl přejet rybník na raftu tam a zpět, což jsme zvládli na 100%, ale osobně se mi víc líbí kánoe, na raftu jsem jel poprvé v životě a vůbec jsem nevěděl jak sedět, ale nakonec jsme to doplácali. Velice mě tento rok potěšila střelba ze vzduchovky, protože naše úspěšnost byla víc jak poloviční. Ze starších jsme se ze dvou ran trefili všichni. Bohužel Moniika, Hanka a ani malý Martin svůj cíl netrefili.

 

    Další stanoviště nebylo soutěžní, tam se rozdávala polévka, tentokrát byla opravdu výborná. Pauza na oběd byla první větší zastávka našeho putování, když nepočítám tu hodinu u Babči, kde jsme strávili víc jak hodinu. Celkově jsme si nedělali vlastní přestávky, odpočívali jsme jen na stanovištích, ale jen chvíli než na nás přišla řada, a to nebylo dlouho, fronty jsme na žádném stanovišti neviděli. Soutěž měla několik stanovišť uvnitř obory a ostatní venku. Trasa okolo obory byla velice jednotvárná, cesta vedla pořád rovně, napravo byl plot obory a nalevo jehličnatý les, takhle to vypadalo snad tři kilometry, člověku se zdálo, že stojí na místě. Na stanovišti, kde byly přichystány lanové překážky se snad všichni vyblbnuli. Na stanovišti s vysíláním a přijímáním morseovky se naše skupina rozdělila na tři části (netahali jsme sirky ale rákos :-) ). Oba Martinové pracovali na mapě ČR, kterou dělili podle krajů, Pepa diktoval Hance tečky čárky, a ta je poté rukama ukazovala (na to jsem se nemohl dívat), Moniika diktovala Markovi tečky a čárky, ten je zapisoval. Poté co byla odeslána a přepsána zpráva u nás, pustil jsem se do luštění a úspěšně vyluštil zprávu. Martinům se úkol taky podařil, sice nebyl stoprocentní, ale rozhodně jsme odcházeli z tohoto stanoviště s pocitem dobře odvedené práce. O dalším stanovišti se to ale říct nedá.  Nevím, kdo všechno se při hodu granátem trefil do terče, ale já mezi ně nepatřil. Mrzelo mě to dost, protože tohle byly zbytečně ztracené body. Velice netradiční stanoviště bylo jedno z posledních, všichni dostali na hlavu sluchátka a museli určit tři písmena z morseovky, které se neustále opakovala, poté museli dva dobrovolníci hledat dle intenzity zvuku vysílač. Nějaké body jsme tu získali, i když i já jsem měl problém, zjistit co se ze sluchátek ozývá, jedna čárka mi zněla spíš jak tečka, a tak místo písmena O jsem slyšel G, ale bylo mi napovězeno, že to jsou tři čárky. Pak už následovali stanoviště bez dozoru. Cestou na poslední stanoviště jsme se trochu minuli (opět problém s tolerancí stanoviště 300m). To už bylo na Hanku trochu moc, odmítala se kousek vracet, že na nás počká, bohužel to pravidla nedovalovala, takže chtě nechtě musela s námi. Nejdřív jsem ji popichoval já, poté i Martin, takže nakonec došla i na poslední stanoviště, kde jsme si prohlédli vojenskou techniku, nato vybrali tři dobrovolníky, kteří si měli zapamatovat co nejvíc věcí, které byly na stole. Zapamatovali jsme si ¾ věcí, což podle mě není špatné.

    Pak už jenom cesta zpět k bivaku, cestou jsme potkávali soupeře, kteří dorazili do cíle dříve než my a kteří se vydali na prohlídku okolí. V kempu jsme si odložili a pochutnali si na guláši (ač guláš nemám rád, trochu jsem si dal). Pepa s Markem a malým Martinem se taktéž jako spousta jiných soutěžících vydali na prohlídku Loučeně. Holky v sobě našli ještě spoustu energie a přidali se ke hrám soutěžících ze Stráže pod Ralskem, já s Martinem jsme chvíli odpočívali v bivaku, než nás navštívila Babča s Rudou. To jsme se začali bavit o příštím ročníku, který se bude konat u nás. Večer jsem se šel ještě podívat k táboráku, kde se mi vůbec nelíbilo, protože nikdo nezpíval a seděli tam snad jen kuřáci. Když jsem se vrátil od ohně, kde jsem seděl asi 5 minut, začali se vracet i ostatní do našeho bivaku. Tak jsme zalezli a spali až do dalšího dne.

    V neděli nám udělal budíček Ruda, který nám donesl trička, vzbudil všehovšudy mě, ostatní se začali budit, až potom, co jsem se s Rudou začal bavit, Martin ten pro změnu byl už dávno někde venku. Z placu se velmi vtipně po rozdání triček ozývalo: ,,Hej, ty v tom modrým triku!“ Pak už následovalo hodnocení, balení a odjezd autobusem do Nymburka. Na 38. ročníku naše smíšené družstvo získalo 10. místo, není to naše nejlepší, ale všichni dělali, co mohli. Odjezd do Nymburka byl taky velice zajímavý, protože nás bylo docela hodně, a nevypadalo to, že se tam vejdem. Naštěstí je to soutěž, kde se proti sobě soutěží jen v pátek a sobotu a jinak jsou všichni kamarádští, takže jsme na sobě byli nalepení jako sardinky. Všichni z toho měli srandu a vtipkovali, ale jeli jsme, a všichni. (Nevzpomínám si, že by Martin říkal, že se tam vejde ještě další oddíl, to je divný.). V Nymburku jsme si chtěli dát nějaký pořádný oběd jako odměnu, ale tak nějak jsme se nemohli dohodnout, nebo měli zavřeno, takže jsme se spokojili s Konzumem a zmrzlinou.

    Naše cesty se rozdělili, Pepa jel s Rudou autem, Martin jel opět pracovat opačným směrem než my, takže jsem zůstal já se skupinou jedoucí do Červené Vody a Markem, který jel do Třebové. Nevím, jestli to bylo tím, že nás jela tak malá skupina, nebo už jsou naši členové tak vyspělí, ale neměli jsme cestou ani nejmenší problém.

    Chtěl bych poděkovat všem zúčastněným za jejich výkony, a zato, že s námi vůbec šli. Oceňuji, že jsme po cestě neměli žádný problém a to, že se řídili mou radou, nedát na sobě znát slabost. Tak do příštího roku mladší potrénujte, ať nám ukážete, co umíte.

    Jirka


Stránky otevřeny 1. ledna 2010.